Přístup vlády k podpoře podnikatelů nezřídka bojujících o zachování existence nebo alespoň o udržení pracovních míst je mírně řečeno laxní a ve srovnání s jinými státy (Německo, Velká Británie) působí spíše smutně.
Zmírnit dopady vládních opatření může i náhrada škody poskytnutá státem.
Vládní zásahy do ekonomiky způsobují rozsáhlé škody všem podnikatelům. Vláda ze dne na den „vypnula“ podstatnou část ekonomiky a i ty podniky, které mohou fungovat (snad s výjimkou obchodů s potravinami a e-shopů), jsou krizovými opatřeními významně zasaženy.
Přístup vlády k podpoře podnikatelů nezřídka bojujících o zachování existence nebo alespoň o udržení pracovních míst je mírně řečeno laxní a ve srovnání s jinými státy (Německo, Velká Británie) působí spíše smutně.
Zmírnit dopady vládních opatření může i náhrada škody poskytnutá státem. Situace kolem tohoto způsobu kompenzace se však komplikuje, a to i díky cíleným krokům vlády, jež se snaží zamezit vznášení nároků na náhradu škody ať již právními nástroji (změna právní povahy omezujících nařízení), nebo výslovnými prohlášeními ministryně financí, která popírá povinnost způsobené škody hradit.
Jak to tedy s náhradou škody v čase COVID-19 je?
Odpovědnost státu podle krizového zákona je v tomto případě poměrně přísná. Stát je povinen nahradit škodu, kterou zapříčinila jeho krizová opatření, ledaže si ji způsobil poškozený sám. Z tohoto pohledu to tedy s náhradou škody vypadá poměrně pozitivně, ale je to poněkud složitější.
Skutečná škoda a ušlý zisk?
První otázkou je, jaká škoda se hradí. V úvahu přichází skutečná škoda a ušlý zisk, nehradí se nemajetková újma. Stát ovšem již deklaroval, že nehodlá nahrazovat ušlý zisk, který bude z povahy věci tvořit většinu způsobených škod – zavřené provozy nemůžou realizovat své obvyklé obraty.
Ke vzniku skutečné škody také dochází, ale ta nebude tvořit podstatnou část nároků, byť asi taky nebude zanedbatelná, nevznikne však (na rozdíl od ušlého zisku) všem uzavřeným podnikům. Zatímco restaurace musely vyhodit rychle se kazící potraviny, které nelze uchovat mražené, a cestovní kanceláře přišly o uhrazené zálohy, kadeřnice přijde „jen“ o zakázky a skutečná škoda jí nevznikne.
Negativní postoj státu k náhradě ušlého zisku přitom nemá oporu v zákoně. Ten totiž náhradu ušlého zisku nevylučuje, a povinnost náhrady škody se tak musí vztahovat i na ušlý zisk. Jakkoliv lze pochopit obavy státu z objemu prostředků, které budou potřeba k náhradě ušlých zisků, je nemravné, aby představitelé státu popírali zákonné nároky občanů a společností.
Prodloužení krizových opatření a nárok na náhradu škody
Stát (resp. členové vlády) se v této souvislosti vůbec chová způsobem, který je jen obtížně slučitelný s právním státem – snaží se obcházet vlastní zákony a vyhnout se povinnosti k náhradě škody.
Po deseti dnech trvání krizových opatření vlády bylo prodlouženo uzavření provozoven nikoliv rozhodnutím vlády (jak to předvídá krizový zákon), ale opatřením ministerstva zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví, který dává tomuto ministerstvu obdobné pravomoci pro boj s epidemií, jako má vláda dle krizového zákona. Může se to zdát jako detail, ale jelikož zákon o ochraně veřejného zdraví neobsahuje povinnost státu k náhradě škody, je teoreticky možné, že se tímto administrativním krokem stát zbavil povinnosti k náhradě škody vzniklé od 24. března 2020 6:00, kdy skončila účinnost původních omezení. Fakticky by tak stát musel odškodnit podnikatele pouze za období deseti dnů.
Postup státu je v tomto ohledu problematický z více pohledů. Jedná o obcházení krizového zákona, kdy za trvání nouzového stavu má krizová opatření přijímat vláda a ne tato rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky pro celou ekonomiku delegovat na ministra zdravotnictví. Je zřejmé, že v právním státě nemůže stát obcházet zákony, ze strany státu tak jde s největší pravděpodobností o nesprávný úřední postup. Státu tak paradoxně hrozí povinnost k náhradě škody, která je v případě nesprávného úředního postupu mnohem přísnější (podle této úpravy se nahrazuje i nemajetková újma).
Kromě toho opatření ministerstva zdravotnictví uzavírající provozovny celkem jednoznačně spadá pod zákonnou definici krizového opatření dle krizového zákona a tudíž i škoda zapříčiněná tímto opatřením bude nahrazována v režimu stanoveném tímto zákonem. Pokus státu vyhnout se odpovědnosti za škodu byrokratickým trikem tedy není účinný ani z tohoto pohledu.
Neplatně vyhlášený nouzový stav?
Nárok na náhradu škody může posílit i skutečnost, že vláda v usnesení, kterým vyhlásila nouzový stav, nestanovila žádná omezení práv ani neuložila povinnosti příslušným subjektům, přestože tak učinit musela. Je tedy možné, že vyhlášení nouzového stavu je neplatné a neplatné tak jsou i navazující usnesení, kterými vláda stanovila konkrétní omezení. Soudní spor ohledně platnosti vyhlášení nouzového stavu již probíhá.
Pokud soud prohlásí nouzový stav za neplatně vyhlášený, odpovídá stát za způsobené škody v režimu odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, tj. v přísnějším režimu než podle krizového zákona. Kromě majetkové škody se nahrazuje i nemajetková újma, což může být zajímavé pro kohokoliv, kdo byl dlouhodobě nucen pracovat z domova a zároveň pečovat o potomky, kterým vláda od 13. března zavřela školy.
Je opravdu náhrada škody bez problémů?
Z výše uvedeného plyne, že stát neuspěl ve svých snahách vyloučit nebo omezit nároky na náhradu škody, což je pro podnikatele dobrá zpráva.
Na druhou stranu domoci se těchto nároků rozhodně nebude úplně snadné a zcela jistě to bude běh na dlouhou trať, zejména dojde-li na soudní řízení. Bude mj. třeba vyřešit otázku, u kterého orgánu státu bude třeba náhradu škody uplatnit, a pokud nedojde k náhradě, po kterém orgánu státu ji vymáhat soudně. Režim krizového zákona a zákona o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem se v tomto ohledu liší. Toto je však jen administrativní komplikace, kterou lze snadno řešit.
Určení výše škody taktéž nebude triviální. Skutečnou škodu lze vyčíslit relativně snadno. Soudit se o ušlý zisk je ovšem v českých soudních podmínkách poměrně obtížná disciplína – soudy jej pro jeho nejistotu nerady přiznávají. Prosté vyčíslení ušlého zisku jako porovnání běžných tržeb za minulá období (řekněme průměr za posledních pět let) s aktuálními tržbami (nulovými v případě uzavřených podniků a nízkých v ostatních případech) tak rozhodně nebude bez dalšího fungovat.
Výše ušlého zisku se totiž odvíjí od toho, o kolik by se majetek poškozeného navýšil, kdyby ke krizovému opatření nedošlo. Je přitom zřejmé, že za koronavirové situace by došlo k poklesu tržeb bez ohledu na krizová opatření. Bude třeba určit kvalifikovaným odhadem, jak by poklesly tržby v případě přirozeného snížení poptávky v čase epidemie. To se sice může zdát nemožné, ale není třeba klesat na mysli. Lze se dívat do zemí, které podobně přísná opatření jako u nás nepřijaly vůbec (Švédsko), nebo o něco později a od toho odvozovat pokles poptávky. Možností je vícero a navíc soudy v případě, že je odpovědnost za škodu jednoznačně prokázána (a to v tomto případě bude), ale výši škody nelze určit nebo lze ale jen s velkými potížemi, mají možnost určit její výši svou úvahou.
Co tedy dělat?
Abyste uspěli s požadavkem náhrady škody je nezbytné:
- dokumentovat výši škody:
- shromáždit veškeré smlouvy, které jste nemohli realizovat kvůli krizovým opatřením (propadlé zálohy a nerealizované obraty);
- spočítat, kolik již předdomluvených zakázek bylo ze strany zákazníků zrušeno kvůli krizovým opatřením;
- kvantifikovat hodnotu zásob, které byly znehodnoceny;
- spočítat o jak velký objem tržeb jste přišli oproti obvyklým tržbám za stejné období; apod.
- poradit se se svým advokátem ohledně konkrétního postupu při náhradě škody; a
- uplatnit škodu do 6 měsíců od jejího vzniku (tj. zatím do 14. 9. 2020 pro škody vzniklé do 23. 3. 2020 a do 24. 9. 2020 vzniklé po tomto datu) u orgánu, který přijal krizové opatření;
Jak to skončí?
S ohledem na negativní postoj členů vlády je možné, že požadavek na náhradu škody skončí u soudu. Nicméně pokud bude tlak podnikatelů na náhradu škody dost veliký, je možné, že stát zaujme ke kompenzacím koncepční přístup a vytvoří rozumné kompenzační schéma (současné návrhy za nic takového nelze označit), které odradí podnikatele od soudního řešení (protože je drahé a dlouho trvá).
Ze strany státu by takový přístup byl nanejvýš rozumný, protože by zabránil zatížení justice dlouholetými spory (ani 30 let po revoluci nejsou vyřešeny spory z restitucí), které by pro stát navíc znamenaly v budoucnu mnohem větší finanční zátěž, než při okamžitém koncepčním řešení – dlužné částky narůstají o úroky z prodlení, které v současné době tvoří 9 % p.a., takže při delším trvání sporu snadnou přesáhnou výši žalované částky.